Dr. Stephan Heidenhain z LYNX Czech Republic úspěšně vedl řízení před Soudním dvorem Evropské unie a dosáhl přitom průlomového rozsudku, který má zásadní význam pro přeshraniční dědické právo a převody nemovitostí v rámci přeshraničních dědických řízení.
Soudní dvůr Evropské unie vydal dne 22. října 2026 rozsudek ve věci Marwanak (C-873/24), který přináší důležité vyjasnění pravidel pro přeshraniční dědická řízení. Rozhodl, že evropské dědické osvědčení (tzn. EDO) musí za určitých podmínek obsahovat údaje o nemovitostech nacházejících se v jiném členském státě, pokud jsou tyto údaje nezbytné pro zápis dědice do tamního katastru nemovitostí a dědic o jejich uvedení požádá.
Rozhodnutí navazuje na předchozí judikaturu Soudního dvora EU a má praktický význam zejména pro případy, kdy se děděná nemovitost nachází v jiném státě, než ve kterém bylo evropské dědické osvědčení vydáno.
Co rozhodl Soudní dvůr EU?
Evropské dědické osvědčení (EDO), zavedené nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, usnadňuje prokazování postavení dědiců a jejich práv v přeshraničních dědických věcech. Jeho účinky se vztahují na členské státy, na které se uvedené nařízení vztahuje.
V praxi však vznikaly otázky, zda musí být v osvědčení výslovně uvedeny také nemovitosti nacházející se v jiném členském státě, pokud tamní právní úprava takové údaje vyžaduje pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Soudní dvůr EU se touto problematikou zabýval již v rozsudku Registrų centras ze dne 9. března 2023 (C-354/21). V něm potvrdil, že orgány státu, ve kterém se nemovitost nachází, mohou požadovat, aby evropské dědické osvědčení obsahovalo údaje nezbytné pro provedení zápisu podle vnitrostátního práva.
Zůstávala však otevřená otázka, zda jsou orgány, které evropské dědické osvědčení vydávají, povinny tyto údaje na žádost dědice doplnit.
Rozsudkem ve věci Marwanak Soudní dvůr EU potvrdil, že za stanovených podmínek taková povinnost existuje. Pokud dědic požádá o uvedení údajů potřebných pro zápis nemovitosti v jiném členském státě a bez těchto údajů nelze zápis na základě samotného evropského dědického osvědčení provést, musí být tyto údaje v osvědčení uvedeny.
Proč je rozhodnutí významné pro přeshraniční dědická řízení?
Spor se týkal nemovitosti v oblasti Chebska nedaleko Sokolova a řízení vedeného před Okresním soudem ve Fürthu v Bavorsku, v němž Dr. Stephan Heidenhain zastupoval dědice.
Soudní dvůr EU odmítl argument, že v německých dědických věcech není uvedení nemovitosti v evropském dědickém osvědčení nezbytné, protože dědic nabývá majetek již na základě univerzálního právního nástupnictví ze zákona. Tento výklad, který v minulosti zastávaly zejména některé vrchní zemské soudy v Bavorsku a Severním Porýní-Vestfálsku, Soudní dvůr EU nepřijal.
Stejně tak odmítl argument, že není nutné uvádět nemovitost přímo v osvědčení, pokud lze zápisu v cílovém státě dosáhnout také prostřednictvím dalších dokumentů.
Dopady rozsudku na praxi v České republice
Rozhodnutí má význam i pro českou praxi. V některých případech se při zápisu dědiců do českého katastru nemovitostí využívala vedle evropského dědického osvědčení také další dokumentace, například čestná prohlášení dědiců podle české katastrální úpravy.
Takový postup se uplatňoval mimo jiné v případech, kdy evropská dědická osvědčení vydaná v Německu neobsahovala všechny údaje požadované pro zápis nemovitosti v České republice.
Soudní dvůr EU nyní zdůraznil význam samotného evropského dědického osvědčení jako dokumentu, který má umožnit zápis dědických práv do příslušného registru jiného členského státu. Rozsudek tak může přispět k omezení potřeby dodatečných dokumentů a zjednodušení některých přeshraničních dědických řízení.
Konkrétní dopady budou záviset na požadavcích právních řádů jednotlivých států a na způsobu, jakým budou příslušné orgány rozhodnutí uplatňovat v praxi.
Co rozsudek znamená pro právní praxi?
- Pro německé dědické soudy a notáře může rozhodnutí znamenat zvýšené nároky při přípravě evropských dědických osvědčení. Budou muset věnovat větší pozornost požadavkům na zápis nemovitostí v cílovém státě, zejména tomu, jaké údaje jsou pro zápis do příslušného registru nezbytné.
- Nařízení o dědictví přitom nabízí také nástroj pro řešení těchto situací. Článek 66 odst. 5 nařízení (EU) č. 650/2012 umožňuje spolupráci a vzájemnou pomoc mezi příslušnými orgány členských států při zjišťování relevantních skutečností a podkladů.
- Rozsudek Marwanak tak představuje významné vyjasnění pravidel pro vydávání evropských dědických osvědčení a jejich využití při zápisu nemovitostí v zahraničí. Jeho praktický význam přesahuje samotný spor a může se projevit v dalších přeshraničních dědických věcech, v nichž je třeba zajistit zápis dědice do katastru nemovitostí jiného členského státu.
Právní předpis: Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012.
Související judikatura: Soudní dvůr EU, rozsudek ze dne 22. října 2026, Marwanak, C-873/24.
Autor: Dr. iur. Stephan Heidenhain, Senior Associate, Dispute Resolution, LYNX Czech Republic